K. Horneyová, E. P. Fromm, H. S. Sullivan

Na Freudovu psychoanalýzu navazuje směr "kulturní (humanistická) psychoanalýza", který v mentálním vývoji jedince klade důraz na mezilidské vztahy v dětství. Hlavními představiteli jsou K. Horneyová, E. P. Fromm a H. S. Sullivan.

Karen Horneyová (1885 - 1952)

K. Horneyová přisuzovala rozhodující úlohu ve vývoji osobnosti zážitkům z dětství, propojovala tak prvky psychoanalýzy s kulturním a sociálním aspektem. Největší vliv na dítě mají rodiče, kteří často mají své vlastní neurotické problémy, nepředvídatelné a rozporuplné chování (panovačnost, popudlivost, přehnaná shovívavost, …). Dítě se pak cítí nejistě a zranitelně - přemáhá jej základní úzkost (osamocenost, bezmocnost vůči potenciálně nepřátelskému světu) a ve finále si vytváří obranné mechanismy - neurotické postoje (pohyby) k okolí, které přetrvávají až do dospělosti. Tři hlavní typy jsou:

• neurotický pohyb k lidem - předpokládá, že ostatní lidé člověku pomohou a ochrání jej, pokud se jim podrobí; neurotik tudíž vyhledává nejsilnějšího jedince, sloužením se snaží získat jeho lásku, oddanost často vede k sebeobětování a sebezničení;
• neurotický pohyb od lidí - představuje fyzickou a duševní samotu jedince, neboť ten vidí příčinu všech problémů v ostatních lidech (rezignace na mezilidské vztahy), takový neurotik se věnuje knihám, umění a život prožívá sněním;
• neurotický pohyb proti lidem - předpokládá, že nejsilnějšímu / nejmocnějšímu jedinci se nikdo nepostaví, a že svět je ze své podstaty nepřátelský; takový neurotik chce mít moc (peníze, majetek, prestiž), často u něj dochází k vykořisťování ostatních.

Dále K. Horneyová kritizovala Freudovu teorii vývoje děvčete a psychologii ženy (která vysvětlovala některé kritické momenty dospívání a mateřství absencí penisu). Horneyová naopak mateřství považovala za znak nadřazenosti ženy nad mužem - byla tak spoluzakladatelkou feministické psychologie.

Erich Pinchas Fromm (1900 - 1980)

E. P. Fromm se zabýval postavením a odcizením člověka v tehdejší industriální společnosti. Osobnost vnímal jako celek zděděných a získaných duševních vlastností, přičemž každý jednotlivec je díky jejich odlišnostem jedinečný. Za hlavní trvalý a konstituční nástroj osobnosti označil temperament, zatímco charakter se utváří hodnotovými volbami jedince ovlivněného sociokulturním působením okolí (vliv zážitků). Fromm rozlišoval dva typy charakteru:

• produktivní charakter - socializovaný jedinec, který je schopný práce, rozumného myšlení i lásky, a tím obdarovává druhé;
• neproduktivní charakter - jedinec není schopen produkovat, to co potřebuje, přijímá od druhých - aktivně (vykořisťování) či pasivně; jedná se o poruchu socializace (tvorba vztahu k druhým a ochota jim poskytnout péči) nebo o poruchu asimilace (získávání či přisvojování žádoucích předmětů).

Fromm dále rozdělil neproduktivní charakter do čtyř typů orientací:

1. Receptivní orientace - jedinec očekává veškeré hmotné a psychologické zajištění od vnějších zdrojů;
2. Kořistnická orientace - jedinec nejen že očekává, že veškeré zajištění přijde z vnějších zdrojů, ale je navíc odhodlán jej získat násilím (záměr ukořistit);
3. Hromadivá (křečkovská) orientace - jedinec uchovává nahromaděné zajištění, distancuje se od ostatních, brání se zásahu z vnějšího prostředí;
4. Tržní orientacee - jedinec se řídí zásadou, že vše, co člověk potřebuje, se získává prostřednictvím výměny.

From také definoval 5 hlavních potřeb každé bytosti: potřebu vztaženosti, transcendence (přesahování smyslových i rozumových možností), zakořeněnosti, identity a potřebu orientačního rámce.

Konečně Fromm přisuzoval velikou důležitost lásce. Ve svém díle "Umění milovat" označil lásku za cit odpovědnosti, za úctu, za aktivní sílu v člověku, za produktivní formu vztahu k sobě samému i k jiným, za aktivní péči o život a růst toho, co milujeme. Tvrdil, že láska je výrazem intimního vztahu mezi dvěma lidmi za předpokladu, že osobnost obou zůstane nedotčena. Díky svému přesvědčení pak Fromm vymezil terapii se "zásadou uzdravující moci lásky", která spočívala v pomoci pacientovi, aby získal či obnovil svou schopnost milovat.

Harry Stach Sullivan (1892 - 1949)

Sullivan se zabýval interpersonální teorií psychiatrie, kde osobnost definoval jako trvalý vzorec opakujících se interpersonálních situací - prototypem situace je kojení (potřeba dítěte jíst a pít, potřeba matky poskytovat péči). Dle Sullivana žije dítě v neustálé tenzi, jejíž minimum se projevuje absolutní euforií a maximum stavem hrůzy (absolutní tenzí). Zdrojem tenze (napětí) je:

• nedostatečné uspokojení dětských fyziologických potřeb (matka hladové dítě nakojí, dochází ke vzájemné spolupráci - dítě potřebuje péči, matka ji potřebuje poskytnout);
• úzkost indukovaná úzkostnou matkou (dítě vycítí matčino nekomfortní rozpoložení a vyžaduje interpersonální bezpečí), trvá-li úzkost / pláč dlouho, uplatní se dynamismus somnolentního odloučení - dítě přestává plakat, je apatické a nakonec usne.

Dítě se automaticky snaží zbavit své úzkosti a dosáhnout tak stavu bezpečí a euforie. V této souvislosti Sullivan zmiňuje self-systém (únik z nepříjemných situací, vyhnutí se zákazům rodičů, vytvoření příjemné atmosféry) a sublimaci - ta spočívá v zabránění samotného vytváření nepříjemných situací (formou jiné společensky přijatelné činnosti). Tyto dva dynamismy jsou obrannými mechanismy, které pomáhají dítěti vyrovnat se s úzkostí pomocí pozitivních interpersonálních vztahů.

Sullivan též definoval pojem "personifikace" - proces, kdy dítě rozlišuje sebe ("já") a vše ostatní ("nejá"), na základě interpersonálních vztahů pak dítě rozděluje "já" na dobré a špatné a pojem "malevolentní transformace" - výraz pro zklamání a hněvivé odezvy dítěte z důvodu nedostatku něhy a rodičovské péče.

Současně Sullivan vymezil tři vývojová stádia poznání dítěte (kognitivní vývoj):

1. prototaxické poznání: vjemy dotekové, zrakové, sluchové a jejich interakce s okolím;
2. parataxické poznání: dítě objevuje vztahy mezi událostmi, často ale chybí logika (nalije vodu do hrnečku, drží tam X nalije vodu do síta, voda proteče);
3. syntaxické poznání: jedná se již o plně rozumové a logické uvažování a usuzování.