Senzorické procesy a vnímání
Senzorické procesy
Kognitivní (poznávací) procesy - slouží k získávání informací z vnějšího a vnitřního prostředí a k jejich dalšímu zpracování. Využíváme je například pro vzpomínání, rozhodování, plánování a řešení problémů. Kognitivní procesy zahrnují: senzorické procesy (čití), vnímání, učení, paměť, imaginaci a myšlení.
Čití - je proces získávání syrových informací z vnějšího a vnitřního prostředí a jejich transformování do podoby nervových impulsů, které mozek a mysl dále využívá. Čití probíhá ve smyslových orgánech (analyzátorech), které se skládají z receptorů, dostředivého (aferentního) nervu a příslušné smyslové oblasti mozku. Počitek - působením fyzikálního nebo chemického podnětu (který má určitou intenzitu) na receptor vzniká vzruch. Základní vlastností receptoru je senzitivita - citlivost vůči vnějším a vnitřním podnětům.
Transdukce - je proces transformace fyzikálních, chemických či biochemických podnětů do podoby nervových impulsů. Ty jsou aferentními nervovými drahami přiváděny do mozku. Receptory mají určitá omezení - hranice citlivosti smyslových orgánů (tzv. podnětové prahy).
V historii se touto problematikou zabývala psychofyzika, kdy experimentátoři přicházeli k řadě "objevným zjištěním" - například plamen svíčky je za jasné noci viditelný ze vzdálenosti 48km... Tikot hodinek je za ticha slyšitelný ze vzdálenosti 6m, pád mušího křídla na tvář je možné ucítit maximálně z výšky 1cm apod.
Rozlišujeme tři podnětové prahy:
- Dolní (absolutní) podnětový práh - například nejslabší zvuk, který ještě slyšíme
- Horní podnětový práh - například nejvyšší tón který ještě slyšíme (netýká se ale receptorů tlaku apod.)
- Rozdílový práh - nejmenší rozdíl v intenzitě podnětu, který ještě zaznamenáme (například změna teploty vody o 0,5 stupně Celsia.
Problematikou podnětových prahů se zabýval i německý lékař E. H. Weber, který zjistil, že se rozdílový práh mění v závislosti na velikosti podnětu. Spolu s psychologem G. Th. Fechnerem definovali Weber-Fechnerův zákon: Intenzita počitku je úměrná logaritmu intenzity podnětu.
Matematicky zapsáno P = c.logI; kde P je počitek, c je konstanta (z tabulek např. 0,2 pro chuť) a I je fyzikální intenzita podnětu. V praxi to znamená, že např. zaznamenáme změnu váhy při přidání 1 jablka do pytlíku s 3 jablky, ale už nezaznamenáme přidání 1 jablka do mošny plné jablek.
Důležitá vlastnost smyslů je jejich adaptabilita (přizpůsobivost). Smyslové orgány slouží především k zaznamenávání změn a důležitých informací. Těmi není například tlak na kůži, když si obouváme boty, ale jakmile nám někdo šlápne na nohu, zaznamenáme to hned.
Percepce - vnímání
Nervové signály odcházejí do mozku, kde se zpracovávají a vznikají vjemy. Vnímání je organizace a interpretace senzorických informací. Je to aktivní proces konstruování, při němž se uplatňují minulé zkušenosti, aktuální psychofyzický stav i naše potřeby. Příklad: Strach způsobující vnímání strašidel nebo třeba plíživých kroků v lese.
Proces vnímání zahrnuje:
- organizaci vjemového pole - percepční pole dělíme na figuru (předmět vnímání) a pozadí. Výjimkou jsou reversibilní figury. Při vyčleňování figury z pozadí se prosazují tvarové zákony (gestaltismus) - zákon dobrého tvaru, symetrie, podobnosti, blízkosti, dobré křivky a další.
- rozpoznávání objektů - jde o pochopení významu vnímaných objektů (figur) a jejich pojmenování. Při rozpoznávání používáme nejen senzorické informace, ale také zkušenosti z historie.
