Faktory ovlivňující psychický vývoj jedince, výběr ze známých teorií

Faktory ovlivňující psychický vývoj jedince

Za hlavní činitele psychického vývoje jedince jsou považovány dědičnost a vliv vnitřního (prenatální období) a vnějšího prostředí (jeho kvalita, intenzita a doba působení).

• dědičnost - tzv. genetický program se vytvořil během evoluce a nadále se rozvíjí (aktivizace jednotlivých složek, vliv prostředí, mění se genom společnosti); geny jsou lokalizovány na chromozomech a díky pokročilé technologii lze vytvořit tzv. genetickou mapu jednotlivých vloh (genetický kód - DNA); člověk získává genetickou výbavu početím (1 zárodečná buňka – bilion informací), avšak všechny dědičné dispozice se neuplatní ve stejné míře, tj. geny vytvářejí jen dispozici ke vzniku určité vlastnosti
• vliv prostředí - obecné sociokulturní vlivy (normy a hodnoty dané doby, způsoby uvažování a chování) jsou jedinci interpretovány tzv. větší sociální skupinou (etnikum, sociální vrstva), působení je zprostředkováno zejména rodinou, institucemi (škola, úřady,...), či působením médií.

Klíčovou roli by při vývoji jedince měla zastávat rodina - ta vychovává a rozvíjí psychické funkce i celou osobnost. Jedinec od ní přejímá úroveň jazykových dovedností, způsob komunikace, obsah rolí, hierarchii hodnot či způsob řešení problémů. Rodina na dítě působí individuálně a specificky.

Výběr teorií duševního vývoje

Existuje celá řada teorií, které se od sebe navzájem liší svým zaměřením, obecností, základními východisky - a je proto těžké je sjednotit do jedné všeobecné. Lze je např. rozdělit dle nejdůležitějšího činitele duševního vývoje do následujících 3 skupin:

1. teorie empiristické (exogenistické) - hlavním činitelem je sociální prostředí, novorozeně je jako "prázdný list", pro jeho formování má nejdůležitější význam zkušenost, učení. Hlavními zastánci jsou J. B. Watson a jeho žák B. F.Skinner (behaviorismus), J. Locke (tradice empirismu)
2. teorie nativistické (endogenistické) - navazují na filozofický nativismus, podle něhož je vše člověku vrozeno; dítě se rodí ve své přirozenosti dobré a je třeba jej nechat (za příznivých podmínek) volně růst. Nejvýraznějším představitelem tzv. racionalistické (růstové) sekce teorie je A. Gesell, který formuloval zákonitosti dětského vývoje, normy vývoje, teorie střídání funkční symetrie a asymetrie. Iracionalistická část teorie je pak ovlivněna instinktivistickou teorií a psychoanalýzou (S. Freud).
3. teorie interakční (syntetické, dialektické) - vytváří kompromis mezi vlivem prostředí a biologickými vlivy na vývoj jedince - vzájemná interakce. Lineární kauzalita (vývoj dítěte je podmíněn výchovným stylem rodičů,..) je střídána cirkulární kauzalitou (dítě působí zpětně i na rodiče, a tak je ovlivňuje). Konvergenční teorii formuloval W. Stern, že dítě je činorodý organismus v rámci sociálního dění tvrdil např. L. S. Vygotskij. Zastáncem interakční teorie je i J. Piaget.

Mimo toto dosavadní dělení stojí ještě stadiální teorie (teorie periodizace) - která se na vývoj dítěte dívá jako na kontinuální proces změn, který lze rozdělit do různých jedinečných a navzájem odlišných stadií. Stadia představují logický pokrok ve vývoji, kde každý krok integruje to, čeho bylo dosaženo předtím. Patří sem např. Piagetova periodizace či Freudova psychoanalýza.

Piagetova teorie kognitivního vývoje (Jean Piaget, 1896-1980)

Piaget se zaměřil na kognitivní procesy, jejichž vývoj chápal jako stále rostoucí složitost odpovědí jedince na prostředí a zvyšující se diferencovanost inteligence. Definoval 4 základní vývojová stádia dítěte:

1. senzomotorické stadium (narození - 2 roky) - dítě odlišuje sebe od objektů, rozeznává sebe jako aktivního činitele a začíná jednat záměrně. Dosahuje vědomí stálosti objektu (objekty existují i když nejsou přítomné)
2. předoperační stadium (2-7 let) - dítě se učí užívat jazyk, objekty jsou reprezentovány pomocí představ a slov, předměty třídí dle jen jednoho rysu (červené, hranaté, hebké), myšlení je egocentrické (nevnímá názory druhého)
3. stadium konkrétních operací (7-12 let) - dítě dokáže logicky přemýšlet v operacích, objektech, událostech; chápe stálost počtu (v 6 letech), množství (v 7 letech) a hmotnosti (v 9 letech); předměty třídí podle různých vlastností a dokáže je logicky seřadit (nejtmavší - nejsvětlejší, největší - nejmenší)
4. stadium formálních operací (12 let a výše) - dítě dokáže myslet logicky o abstraktních pojmech a systematicky testuje hypotézy; zabývá se abstrakcí, budoucnostní, ideologickými problémy

Freudova psychoanalýza (Sigmund Freud, 1856 - 1939)

Freud soustředí svou pozornost na intrapsychickou dimenzi, afektivní prožívání, vývoj pudového života a na dynamické stránky osobnosti (motivace). Základ je v přesunu erotogenních zón těla při maximalizaci ukojování sexuálního pudu dítěte.

1. orální stadium - první rok života; zdrojem libosti je stimulace orální zóny těla (nasycení - sání, nonnutrivní - strkání věcí do úst); Při ustrnutí v tomto období se osoba stává orálně závislou - přejídání, kouření
2. anální stadium - druhý a třetí rok; dítě má pudové uspokojení ze stimulace anální krajiny (zadržování a vypuzování exkrementů), disciplína čistoty při vyměšování
3. falické stadium - třetí až šestý rok; zájem dítěte se obrací na genitál, na anatomické rozdíly mezi pohlavími, otázky jak se rodí děti; Oidipův a Elektřin komplex (potlačení incestních pudových přání, identifikace s otcem resp. matkou - identifikace sexuální role)
4. stadium latence (stagnace) - šestý až 12 rok (dospívání); dítě vstupuje do školy, začíná proces socializace, emoční a sexuální touhy ustupují do pozadí
5. genitální stadium - 12-18. rok života; znovu aktivace sexuálních pudů, navazování vztahů mimo rodinu (neincestní vztahy), posun od sebelásky k lásce a něžnosti vůči druhému